Japonské kosatce



Kultivary řazené do skupiny japonských kosatců pěstujeme tak, abychom podmínky pěstování přizpůsobili podmínkám v jejich domovině. Rodiče této skupiny kosatců pocházejí z mírného pásma japonských ostrovů. Nejdůležitější období pro jejich optimální růst jsou zima a doba květu. Pro mnohé z nás je představa Japonska spojena s podnebím podobným subtropům. Japonské ostrovy se však rozprostírají od tropů až do oblasti blízkých věčně zamrzlé půdě.

V místech, kde se vyskytuje I ensata, je v zimě dostatečná pokrývka sněhu, která udržuje rostliny po celou zimu v bezmrazém a suchém prostředí. Západní studené proudění z pevniny zajistí, že sníh vydrží až do jara. Při jarním tání jsou louky, na kterých kosatce rostou, zaplavovány vodou z tajícího sněhu. Vody je tolik, že v té době mohou některé rostliny v ní krátkodobě stát. V našich podmínkách je však půda v době tání na rozdíl od přírodních stanovišť kosatců většinou promrzlá a při zaplavení oddenků by mohly kosatce trpět anaerobní hnilobou. Proto japonské kosatce ze skupiny I ensata na jaře nezaléváme, jen udržujeme vlhkou půdu. Od okamžiku, kdy kosatce začínají rašit a po celé vegetační období potřebují rostliny dodávat vodu v úrovni cca 2,5 cm srážek za týden. Pokud neprší, musíme tuto hladinu doplnit zaléváním. Na rozdíl od kosatců ze skupiny I.ensata však kosatce ze skupiny I.laevigata dávají přednost zaplavení vodou. Dnes existuje spousta hybridů mezi kultivary I.ensata a některými klony I.pseudacorus, které se pěstují podobně jako kultivary I.ensata.

V našich podmínkách postačuje u choulostivějších a vzácnějších odrůd zimní kryt listím nebo chvojím. Většina odrůd japonských kosatců však roste v našich podmínkách velmi dobře, i bez této ochrany. Rovněž semenáčky se dají snadno pěstovat. Semenáčky jsou variabilní a zajímavé. Japonské kosatce se velice dobře uplatní v přírodních trvalkových partiích, nebo jako solitéry v trávnicích, případně na březích jezírek. Kultivary I.ensata a I.laevigata jsou vynikající jako solitéry, ale i do sbírkových záhonů, případně k řezu. Náš domácí I.pseudacorus a jeho odrůdy jsou vhodné do přírodních trvalkových partií, případně do bažin.

Japonské kosatce přesazujeme v létě po odkvětu až do konce září. Jsou citlivé na přítomnost vápníku v půdě, vyžadují půdu s kyselou reakcí. Vhodnější je vlhčí stanoviště než trvale suché. Pokud nemáme na zahradě vlhčí stanoviště můžeme si pomoci záhony pod úrovni terénu. Staré přehoustlé trsy rozdílíme ostrým nožem na oddělky se třemi až pěti výhony. Listy zkrátíme na třetinu až čtvrtinu, kořeny na polovinu. Oddenky zapustíme tak, aby byly překryty asi třemi cm zeminy. Po vysázení rostliny zastíníme a pravidelně zaléváme. Nejlépe kvetou dva roky po vysázení. Vzácnější odrůdy japonských kosatců lze pěstovat v nádobách, kde lze lépe vytvořit podmínky, které v tom kterém období potřebují. Můžeme je koncem jara ponořit až do květu do vody, nebo je uložit v suché a bezmrazé místnosti. Během květu lze nádobu přemístit na místo, kde kvetoucí rostlina víc vynikne. Je však třeba si uvědomit, že každá rostlina poroste ve volné půdě lépe než v nádobě. Nádoba je pro květinu něco jako klec pro ptáka.
Podobně jako u sibiřských kosatců, jsou trsy japonských kosatců ozdobné po odkvětu svými listy. Až do zimy, kdy se jejich listy barví hnědě a purpurově, působí na zahradě dojmem podobným trsům travin. Po zaschnutí listy ostříháme cca 3 cm u země. Listy lze taky stříhat až na jaře před rašením. Pokud ale listy zůstanou přes zimu ležet na záhonech mohou poskytovat útočiště hryzcům, kteří ve výsadbě obvykle nadělají velké škody.